(pokračování z minulého dne)

Dumám a dumám, až se zarazím: Počkat, co je vlastně normální? Je v pořádku, když maminka dá své malé dítě do péče a vychování někoho cizího, o němž vlastně nic bližšího neví? Je to tak správné, že žena věnuje všechny své nejlepší síly, schopnosti, energii a čas především cizím lidem, a ne vlastním dětem? Je to normální, že výchova dětí je hodnotná činnost jen tehdy, jedná-li se o cizí děti? Je možné, že by cizí člověk mohl líp rozumět mému dítěti a víc ho mohl milovat než já? Co je vlastně normální? Začala jsem myslet nahlas a vyslovovala jsem s patřičnými důrazy všechny otázky, které mi v mysli naskakovaly. Odpovědí nebylo třeba. Podle jasnících se očí mé kamarádky jsem rozpoznala, že odpovědi známe obě velmi dobře. Vlastně nám nikdo nic nemusí vykládat. Víme, kde je naše místo. Víme, co máme dělat. Víme, co je normální. Jen si občas potřebujeme položit ty správné otázky.

(Co Bůh šeptá maminkám, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2010)