Pokud vás žena, děti, nebo prostá potřeba dostatečného prostoru na stole donutily někdy věšet poličku na zeď, pak budete pravděpodobně znát tentýž pocit beznaděje, který při této činnosti pokaždé prožívám. Všechno si rozmyslíte, rozměříte, vodováhou třikrát překontrolujete, označíte body pro vrtání, nasadíte vrtačku a pak už jen se zděšením pozorujete, co se to kolem vás děje… Vrtáte-li do panelu, máte poměrně slušnou šanci na nějakém křemenu upálit vrták s vidiovou korunkou. Pustíte-li se do klasické cihly, bude vám ze zdi proudit červená barva, která vám bez dovolení vymaluje zeď pod kýženým otvorem. Případně se vám podaří zasáhnout elektrický přívod do vaší vrtačky. Dráty, jak známo, vedou pod omítkou naprosto nemožnými směry. Pokud budete vrtat do plynosilikátu, pravděpodobně se vám ve zdi vytvoří otvor menší černé díry. Někdy v něm skončíte s celou vrtačkou. Pokud tedy rovnou nezažijete cestování časoprostorem a neocitnete se u sousedů…
To všechno už se mi stalo. Nejednou. Vrtat díry do českých zdí je dost frustrující. Alespoň pro mě… Poličky na zdi mám moc rád, vrtání děr na ně se mi jeví jako činnost značně odpudivá. Pokaždé jsem znovu nemile překvapen, kolik sprostých slov si stále ještě dokážu vybavit během pouhých dvou minut. Na druhou stranu je to pro mě vždy připomenutí skutečnosti, kolik věcí ve svém životě nemohu ovlivnit. Často pak – ve chvílích naprosté marnosti –, zavzpomínám na své předky, neboť ani oni mnohé z toho, co je potkalo, ovlivnit nemohli. Kolik událostí, ať už si naplánujeme a narýsujeme jakoukoli představu o svém životě, nakonec obkrouží a ovlivní „černé díry“, které na nás číhají na každém kroku…

(pokračování zítra)


Petr Plaňanský, Slovo pastýře, CKS Nymburk