Na vlakovém nádraží jednoho dne umístili ceduli s nápisem: „Nekrmte holuby“. Věděli proč. A když se toho dne zdálo, že nikde žádní holubi nejsou a cedule se tu houpe nejspíš zbytečně, cestující na peronech ji respektovali, což se projevovalo opatrností při pojídání drobivých věcí. Až na jednu náhodnou cestující. Paní, která se procházela po peronu, si myslela o ceduli své. Vyjádřila to i prakticky, když poslední kousek bagety, který žmoulala v ruce, pohodila jen tak na dlažbu, poblíž místa, kde u kolejiště ťapkal osamocený holub. Dělat to neměla. Cedule jsou přece k tomu, aby se nejen četly, ale aby se příkazy na nich i dodržovaly, třebaže se mohou zdát nelogické a nesmyslné. Ta dáma si to napříště zapamatuje! Během chvilky se na tom místě vyrojilo snad dvacet holubů. Jako by ten siroteček přivolal vzdálené příbuzenstvo z celého okolí. A nejenže se holoubkové sytili drobky z bagety, začali se navíc stahovat okolo paní, z jejíhož oblečení ještě upadával nějaký ten drobeček.

(pokračování zítra)

Katarína Urbanová, Cesta života, Cesta lásky - Kudy do nebe, Advent-Orion 2011