Často se setkávám s lidmi, kteří s obtížemi dokážou přijmout chválu nebo dík. Jakmile je někdo pochválí, začnou hned ve snaze o pokoru tvrdit, že sami nemají žádnou zásluhu nebo že ta věc nestojí za řeč. Tomu, kdo je chce pochválit, to ale pořádně ztěžují. Při tom všem jim ovšem nejde o nic jiného než o to, jak získat další pochvalu. Proto mě vždycky příjemně pohladí, když někdo odpoví na pochvalu prostým „děkuji“. Tak totiž vyjadřuje, že má z pochvaly radost. Zároveň mi dává na srozuměnou, že přijatou chválu směřuje dále k Bohu, jenž je konečným zdrojem jakéhokoli lidského úspěchu.

Dokáže vděčně přijmout chválu, protože si je vědom, že všechno je dar a nikoli vlastní zásluha. Zároveň se ovšem přiznává ke svému podílu na úspěchu a dokáže se z něj radovat.


(Štěstí vděčnosti, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2005)