Hněv je emoce. Stejně jako na všech našich emocích na něm není nic špatného. Jde o naši lidskou reakci na nějaký jev nebo alespoň na naše vnímání tohoto jevu. Některý hněv je dokonce užitečný. Měli bychom se hněvat, vidíme-li nespravedlnost, nebo snaží-li se někdo narušit hranice našeho soukromí. V takových případech nás právě hněv motivuje k tomu, abychom začali náležitě jednat. Ovšem poté, co nás hněv vyburcuje k tomu, abychom vykonali něco dobrého, nesmíme mu dovolit, aby v nás setrvával dál. Musíme ho uvolnit. Hněv je pozitivní emocí, pokud nás rozhýbe, ale jakmile mu umožníme zakořenit, připravujeme půdu pro to, aby napáchal vážné škody.
Všechny ty drobné rozepře, které po čase vyprovokují nepatřičný výbuch, jsou obvykle motivovány hněvem, který se ukrývá pod povrchem. Většinou jde o záležitosti, které nemusí nezbytně vyvolávat bouřlivé pocity, jako například zda se bude toaletní papír odmotávat shora nebo zdola nebo jestli má být záchodové prkénko zvednuté či položené. Ačkoli se manželé snaží tyto problémy vyřešit, hněv je dokáže stále udržovat v odcizení a hádkách. Život s rozzlobeným člověkem je jako život na minovém poli...


(Láska, která vytrvá, nakladatelství SAMUEL 2010)