Svou vděčnost mohu vyjádřit slovy nebo svým chováním. Nemá to ale nic společného se snahou revanšovat se. Když se někomu odvděčím jen ze slušnosti, jsme si „kvit“. Okamžitě si tak dám na svůj výkon vystavit „kvitanci“, abych tomu druhému dal jasně najevo, že už si navzájem nejsme ničím povinni. Jenže takový postoj zabíjí vděčnost, neboť ta předpokládá svobodu. Právě z vděčnosti se chovám k druhému přátelsky a ochotně, ne tedy z vypočítavosti a z touhy vyrovnat se. Rodiče toho svým dětem dokážou dát nesmírně mnoho, ale očekávají za to dlouholetou vděčnost svých potomků. Vynucená vděčnost však dokáže plodit pouze hořkost.

Jen tehdy, zakouším-li rodičovskou lásku jako svobodný dar, dokážu být za ni vděčný. Takový je předpoklad, abych na to, co do mě vložili, dokázal odpovědět slovy a skutky.


(Štěstí vděčnosti, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2005)