(pokračování z minulého dne)

Když Rexík, jak mu říkal trochu podle jednoho seriálu, po třech letech zemřel, zajel už do útulku sám. Od té doby tam byl čtyřikrát. Vždy si vybral toho nejstaršího pejska, dal mu jméno Rexík a jeli domů. Ten, kterého dnes ráno pobízel, aby udělal ještě pár kroků k domovu, má na psa úctyhodný věk – dvanáct let.
„Jo, pane, díky Rexíkům má můj život smysl. Já pomůžu jim a oni mi zase dají spoustu společné radosti. A když se mi někdy už nechce vstávat z postele, vím, že musím.“

Moje rodina ví, že se pejskům celý život bráním. Přitom mám zvířátka rád. Rodiče by mohli vyprávět, jak jsem domů tahal myši, ještěrky, hrdličky, žáby a jednou dokonce i zmiji...
Po dnešním setkání s těmito dvěma staříky jsem si říkal, že jednou, pokud zůstanu sám, si možná nějakého Rexíka pořídím.


Pastorův blog, Advent-Orion 2010