Mám ohromně šikovného muže. Dokáže ledacos spravit a vyrobit. Vyrobil pro mne překrásné poličky na nejrůznější místa v bytě. Mám krásnou poličku v koupelně i v kuchyni, policovou knihovničku u psacího stolu a poličky na krásné věci a knížky u postele. Dokonce i našim dcerám zhotovil poličky na knížky a medvídky, jejich holčičí poklady a budíka. Inu, srdce každé ženy získáš poličkou...
Když můj muž dokončil tu polici k posteli, bylo potřeba ji připevnit na zeď. Naměřil, kam ji pověsíme, načrtl značky na stěnu, přinesl si vrtačku a požádal mne, abych přinesla vysavač. Při vrtání do zdi se totiž práší, ale když se vysavačem hned odsává, není to tak zlé. Tak jsem se nachystala, muž doměřil, pokynul mi, že mohu přiložit hubici vysavače do přesné vzdálenosti pod zamýšleným otvorem, a já jsem strnula v očekávání. Křečovitě jsem svírala vysavač, abych neuhnula od značky. Manžel zaujal pózu úderníka s vrtačkou. Oba jsme v soustředěném očekávání zarputile trčeli v zaujatých pozicích. Koukla jsem na muže tázavým pohledem: „Co je, proč nevrtáš?“ On po mně loupl očima: „No to by sis musela zapnout ten vysavač!“ Zřítili jsme se na zem v záchvatech smíchu. No to se tedy povedlo. Stáli jsme tu jako budovatelské sousoší. Kdyby to tak někdo viděl, to by bylo! Tekly nám slzy z očí a nemohli jsme se smíchem přestat.

(pokračování zítra)

(Co Bůh šeptá maminkám, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2010)