(pokračování z minulého dne)

Tážeme-li se, proč se dnes především z mladých lidí stávají násilníci, shledáváme, že většinou zakoušeli násilí. Mladí násilníci často jako děti nezažili fyzické násilí, ale zato krutost ke své duši. Rodiče na ně neměli čas, nemohli se jimi zabývat a všímat si jejich specifičnosti a jedinečnosti. Nebrali vážně jejich potřeby a jejich nevlastnější city a šli si za svými zájmy. Když si dítěte nikdo nevšímá, začne něco ničit, aby se o ně konečně někdo staral. Násilí je často jen voláním, aby se dítěti někdo věnoval: „Co musím ještě poničit, abyste si mne konečně také všimli!“ Jsou-li děti uráženy, zesměšňovány, pak jim nezbývá nic, než aby svou frustraci převedly na násilí.
Kdo je násilnický vůči lidem nebo věcem, je současně krutý i sám k sobě. Zacházím-li brutálně s věcmi, budu i proti sobě samému postupovat stejně brutálně. Lidé, v nichž odumřely city, ztrácejí vztah k sobě i k věcem. Nepociťují sami sebe a k věcem nemají vůbec žádný vztah. Starý stolař v našem klášteře přišel za mnou jednou s pláčem, protože žáci násilím rozbili dveře, které on zhotovil s takovou láskou. Nemohl pochopit, jak někdo může takto zacházet se dřevem. Dřevo, to pro něho bylo něco živého. Hovořilo o osudu stromů, promlouvalo k lidem. Žáci jistě nebyli zlovolní. Počínali si tak brutálně, protože neměli vztah ke dřevu, ale především k lidem, kteří do těchto dveří vložili veškeré své úsilí.

(Buď dobrý sám k sobě, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2004)