(pokračování z minulého dne)

V hlavě mi zněly otázky: „Já že se mám omlouvat? Tomu malému drzounovi?“ Ale do těchto otázek, kterými jsem se snažil obhájit vlastní zkrat, pořád potichu znělo: „Měl by ses mu omluvit.“
Trvalo mi dost dlouho, než jsem si přiznal, že nemám pravdu. Pak jsem se začal modlit. Prosil jsem Boha o sílu. Není snadné přiznat před malým dítětem svou chybu.
Můj Bůh mne vyslyšel. Nakonec jsem nesměle zaklepal na dveře Lukášova pokoje. Omluvil jsem se mu, a když jsem odcházel, uslyšel jsem: „Tati, jsi borec!“
Přetlak, který ještě před chvílí hrozil infarktem, najednou zmizel a já cítil zvláštní klid. Na vlastní kůži jsem pocítil pravdivost slov apoštola Petra: „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“

(Cesta pokory, Cesta odpuštění - Kudy do nebe 2, Advent-Orion 2011)