Holé stromy se kývaly ve svištivém větru, drobně mrholivý déšť a šedivé nebe opravdu nevyvolávaly úžas a nadšení nad nádherou světa. Malá černá veverka stulená ve svém pelíšku poslouchala písničku svého kručícího bříška, ale neměla nejmenší chuť vylézt do té sloty pro oříšek do spíže za třemi borovicemi. Přesvědčovala sama sebe, že ve skutečnosti vůbec nemá hlad, ale je strašlivě ospalá. Možná by se jí to i podařilo, kdyby v jisté chvíli nezaťukal někdo na dveře. Veverka překvapeně vykoukla. Za dveřmi byla sousedka sojka a měla v zobáku oříšek. Podávala ho veverce: „Na, ať nám tu svoji hladovou písničku nevyhráváš až do jara!“ zasmála se.
„Díky, už aby bylo jaro. Jak se vylepší počasí, vrátím ti oříšek ze svých zásob,“ poděkovala radostně veverka.
„Nic nevracej, mám co potřebuji, dej ho zase někomu jinému, kdo bude potřebovat,“ uklidnila ji sojka.
„A nežehrej tak na zimu, ukazuje nám, jak je jaro krásné, bez ní bychom si toho možná ani pořádně nevšimli!“ poučila sojka veverku a odletěla na svoji větev.

Jarka Cýrusová

(pokračování zítra)