Byl jeden člověk, který byl hrozně váhavý a vždycky mu dlouho trvalo, než se k něčemu rozhoupal. Jednou v zimě se s přáteli ohříval u ohně, když tu viděl, že kamarádovi doutná prošívaná suknice. Chtěl ho na to upozornit, ale nevěděl jak. Nakonec řekl: „Víš, chci ti něco naléhavého sdělit, ale bojím se, protože vím, že ty se vždycky hned pro všechno rozčílíš. Nejhorší však je, že když ti to neřeknu, rozčílíš se určitě taky.“
„A o čem to, prosím tě, mluvíš?“ podivil se kamarád.
„Nevím, jak bych ti to co nejšetrněji sdělil, víš, no, jak bych to řekl, hmm... ona ti totiž doutná suknice,“ vypravil ze sebe konečně váhavec.
Postižený hned začal suknici hasit a při tom rozčileně křičel na kamaráda: „Proč jsi mě na to neupozornil dřív?“
„Říkal jsem ti přece, že se rozčílíš, a jak vidíš, měl jsem pravdu,“ bránil se váhavec.


(Moudrost staré Číny, Portál 2002)