Největší zálibou jí byl zakrslý králíček. Byl nádherný, i když ne čistokrevný, a proto nemohl jít na výstavu. Taky vážil víc, než se na zakrslého berana hodí a měl jedno ucho delší než druhé. Ale i přesto jej ta dívka měla tolik ráda, protože byl pěkný, mazlivý a hodný. Jen někdy, když běhal v obývacím pokoji, kousal koberec. To mu potom říkali, že je záškvara. Nazývali jej tak, i když ho někdo choval, králíček mu ležel na klíně a z vděčnosti mu olizoval ruce nebo oblečení, a pak se třeba zničehonic zakousnul. Ale ta dívka mu všechno promíjela. Byl to přece její králíček, byl tak nádherný a ona jej měla tolik ráda! Nikdy se na něj nezlobila, i když občas něco pokousal.
Stejně tak je to s námi a s Bohem – má nás tolik rád, že nám odpustí, když někdy „škubeme koberec“.

Eva Nádvorníková