Hrozí-li vám, že začnete škatulkovat své děti, měli byste si nasadit přesně opačné brýle. Jak je nasadit? Zkuste se zamyslet nad tím, jakou nálepku, slovní či verbální, dáváte svému dítěti a jak o něm uvažujete. Stává se vám, že proti němu užíváte výrazů jako „ty nikdy“ nebo „ty vždycky“? Zkuste si sami pojmenovat škatulku, do které strkáte své dítě. Můžete na ni nalepit nápis „lenoch“, „uřvanec“, „poškolák“... Zkuste si uvědomit, jaký pozorovací filtr jste nasadili. Bude nutné vyhledat i za cenu trochy násilí všechny situace, v nichž se dítě chová jinak než obvykle nebo kdy lze u něj vypozorovat rys, který mu podle vašeho mínění chybí...
Například se může ukázat, že „neposeda“ Petříček dokáže hrát nesmírně soustředěně počítačovou hru. Ale samozřejmě ve třídě nebo v kostele nedokáže posedět pět minut v klidu. Jakmile však začne hrát na počítači, úplně se do toho ponoří. Dokáže provádět naprosto precizní úkony, jen aby se dostal na vyšší úroveň, a nejenže sebou nešije, ale nepochybně by umřel hlady, kdybyste ho nakonec od toho počítače neodehnali násilím. Co se děje s jeho vznětlivostí a neposedností, když hraje svou oblíbenou hru? Jak si vysvětlit skutečnost, že se přestal vrtět? Zdá se, že když ho něco opravdu zaujme, je s to soustředit se bez přestávek i na hodně dlouhý čas! Právě když si toto uvědomíme, měli bychom slovně vyjádřit své uznání: „Petříčku, vidím, že velice klidně sedíš u počítače. Bravo. Vidím, že to zvládneš. Skvěle. Jsem hrdá na to, že se dokážeš tak soustředit...“

(Rodiče v akci, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2011)