Už jste se někdy poslouchali, když mluvíte se svými dětmi? Mnoho věcí, které jim říkáme, je, řekněme, bláznivých! Jeden slavný skotský komik tyto dialogy trefně parodoval:
„Mami, můžu jít do kina?“ „Do kina? Já ti dám kino!“
„Mohl bych dostat chleba?“ „Chleba? Chleba nadělám z tebe, chlapče!“
Většina z nás si vzpomíná, že nám jako dětem říkali věci, které prostě nedávaly žádný smysl, například: Natáhni si ponožky, mladý muži... Já tě brzy přivedu k rozumu... Dám ti facku, až se ti hlava otočí dokola!... Já tě naučím, dělat si ze mě blázny!... atd. Není divu, že někteří lidé jsou z toho zmatení ještě v dospělosti.
Byl jsem nedávno na základní škole, kam někteří rodiče přivedli své předškoláčky na zahájení pravidelných setkání, na kterých si děti měly společně hrát. Když jsme čekali na začátek, jeden živý a zvědavý hošík začal vytahovat z poličky nějaké matematické pomůcky. Jeho matka, očividně nervózní, mu řekla: „Jestli na to budeš sahat, učitel ti usekne prsty!“ Každý z nás docela dobře chápe, proč to dítěti řekla – když nic jiného nepomáhá, zkusíme dítě postrašit! Slyší-li však dítě takový druh informace často, jaký závěr o životě si z toho vyvodí? Má dvě možnosti: svět je bláznivé a nebezpečné místo, anebo, nemá smysl maminku poslouchat, protože mluví samé nesmysly. Tak se dítě začíná přizpůsobovat životu. Všichni jsme to tak dělali!

(Proč jsou šťastné děti šťastné, Portál 2012)