Jednou (čestně přiznávám) jsem svému dvouletému synovi řekl, že policisté by se na něho mohli zlobit, že není v autě připoután. Byl jsem rozčilený a unavený a nesnáším, když se mám se svou takřka dvoumetrovou postavou zmítat v autě, abych zacvakl pás kolem vzpouzejícího se dítěte. Uchýlil jsem se tedy k laciné lži a později jsem za to zaplatil. Jakmile tato slova vyšla z mých úst, už jsem jich litoval. Následující dny jsem byl samozřejmě zasypáván dotazy typu: „Mají policisté zbraně?“ nebo „Jsou nějací policisté na téhle silnici?“ Měl jsem co dělat, abych policistům napravil reputaci a synek aby byl při pohledu na muže a ženy v uniformách opět klidný.
Neměli bychom se cítit povinni svým dětem všechno vysvětlovat nebo s nimi donekonečna diskutovat. Dostatečně dobrým vysvětlením je někdy: „Protože to říkám.“ Nikdy však nic nezískáme, budeme-li děti zbytečně strašit. „Počkej, až přijde táta...“, „Ty mě ničíš, budu muset odejít...“, „Dáme tě do ústavu...“ To jsou informace, které škodí a zastrašují i jinak nebojácné děti.
Zpočátku jsme pro děti hlavním zdrojem informací my, ale později je naše věrohodnost podrobena zkoušce (jakmile mají nebo chtějí mít jiné zdroje, aby je s námi mohly porovnat). Naším úkolem je zprostředkovat jim realistický, snad dokonce i lehce růžový obraz světa, který budou moci dotvářet, až se začnou osamostatňovat.

(Proč jsou šťastné děti šťastné, Portál 2012)