Autismus je opředen řadou mýtů a obecně rozšířených nepravdivých informací. Před několika desítkami let například i odborníci pracovali s mylným předpokladem, že příčiny autismu spočívají v chladném přístupu některých matek k jejich dětem, proto byla následně posuzována jejich způsobilost k výchově dětí. Řada dezinformací nebo polopravd však na rozdíl od zmíněného příkladu nebyla dosud překonána a jsou zdrojem zkresleného vnímání projevů autistických poruch – a tedy i osob s tímto postižením.
Často se traduje, že lidé s poruchami autistického spektra odmítají už od dětského věku tělesný kontakt. Není však zcela pravda, že děti s tímto postižením se nerady mazlí s vlastními matkami apod.; autismus sice znamená velmi komplikovaný vztah i k blízkým osobám a velmi neobvyklý způsob chování i komunikace s okolím, nicméně problém je právě ve způsobu a formě, jakým autisté kontakt navazují a uskutečňují. I dítě s autismem má totiž potřebu blízkého, intimního kontaktu s rodiči, neprojevuje ji však obvyklým a očekávaným způsobem. Snaha najít „společnou řeč“ určitě přinese alespoň drobné výsledky a úroveň vzájemného porozumění se zlepší. Stačí například přistoupit na předávání citových projevů prostřednictvím oblíbeného předmětu nebo vzájemnou náklonnost vyjadřovat nepřímo ustálenou frází, kterou si jedinec s autismem pro tento účel zavedl (například „Mám hezký den...“).

(Komunikace s lidmi s postižením, Portál 2010)