K psychickému vyhoření často dochází, jsou-li kladeny příliš vysoké nároky na kladné emocionální vztahy mezi lidmi. Od lékaře se například vyžaduje, aby se choval velice emocionálně kladně k pacientům. Podobně je tomu i u zdravotních sester. Obdobné požadavky jsou kladeny na pracovníky sociálních služeb, faráře, policisty a úředníky, kteří přicházejí často do osobního kontaktu s lidmi. Situace, za nichž se však lidé těchto profesí dostávají do bezprostředního kontaktu s druhými, jsou častokrát opačného charakteru.
Zubní lékař se například setkává s lidmi, kteří si naříkají na to, že jejich bolesti trvají vzdor všem lékařským zásahům, že se jejich stav nezlepšil tak, jak si představovali atp. Pracovníci sociálních služeb jsou vystaveni stěžujícím si klientům, kteří se k nim často chovají hrubě. Podobně jsou na tom i kurátoři, advokáti „chudých“, pracovníci vězeňské služby, policie atp.


(Hořet, ale nevyhořet, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2012)