(pokračování z minulého dne)

Stoupal jsem do kopce, poslouchal hádku kukaček a přemýšlel o životě. Znovu jsem si uvědomoval, že není důležité, jak dlouho ještě budu žít. Podstatnější je, jaký ten můj zbývající život bude. Zda každý den naplním smysluplným obsahem, nebo si těch jeho dvacet čtyři hodin nechám jen tak protéct mezi prsty.
V dětství jsem často očekával velké štěstí. Snil jsem o výhře svého fotbalového družstva, těšil se na super prázdniny... Záviděl jsem těm starším, že už mohou chodit do školy. Pak jsem jim záviděl, že už do školy chodit nemusí... A při tom čekání jsem sám sebe přesvědčoval: „Zítra už to konečně přijde! Musí to přijít!“
Líbí se mi myšlenka Jana Wericha: „Lidské štěstí, to je taková šňůrka, na kterou navlékáme malé korálky, taková malá štěstí – čím jsou drobnější a čím je jich víc, tím je to jejich štěstí větší.“
Je jedno, kolik je nám let. Před námi je další den. Nechejme kukačky, ať se dál mezi sebou dohadují. Kdyby nám přes cestu přeběhla i černá kočka, neberme ji příliš vážně. Žijme tak, abychom se večer mohli v zrcadle klidně podívat do očí sami sobě. Nezapomeňme přitom na tu naši šňůrku navlékat ta malá štěstíčka a radovat se z každého drobného korálku.
Přejme podobné korálky i lidem okolo nás.
Přeji vám jich tolik, abyste se o ně mohli štědře dělit s každým, koho dnes potkáte.

(Pastorův blog, Advent-Orion 2010)