„Já mám takovou radost z té naší Kačenky,“ pochvalovala si maminka Kateřina. „Ona je tak sladká, milá, hodná, poslušná, šikovná... však víš, já jsem se bála, jak to zvládnu, vychovávat dítě. Hrozila jsem se toho, že budu mít ubrečené mimino. Děsila jsem se, když jsem viděla někde u známých ufňukané protivné děcko. Ale Pán Bůh mě tak obdaroval.“ S vděčným úsměvem se zadívala na svou dcerušku, která právě na pískovišti vyráběla bábovky.
Já jsem moudře pokyvovala hlavou, protože co tu zbývalo dodat? Věřím, že děti jsou darem od Hospodina. Požehnáním, které nejen nesmírně obohacuje život, ale dává mu nový smysl. Líbil se mi i vděčný postoj mé kamarádky. Dovedla jsem ocenit její pokoru, s níž si nepřivlastňovala zásluhy za příjemnou povahu své dcerky a nesnažila se tvrdit, že je taková pouze díky výchovnému působení rodičů. Tak jsem neříkala nic.

(pokračování zítra)


(O darech s Hanou Pinknerovou, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2008)