(pokračování z minulého dne)

Všichni závodníci, jeden po druhém, se chápali luku a chystali se vystřelit šíp, ale pokaždé jim mistr položil jednu otázku, vyslechl odpověď a poslal je zpět na místo. Ani jeden žák nevystřelil jediný šíp.
Nakonec se připravil nejmladší žák, který se v tichosti držel stranou. Chopil se luku, pak zůstal stát dokonale nehybný, oči upřené před sebe.
„Vidíš ptáky, kteří přelétávají nad lesem?“ zeptal se ho mistr.
„Ne, mistře, nevidím je.“
„Vidíš strom, na kterém visí dřevěný terč?“
„Ne, mistře, nevidím ho.“
„Vidíš alespoň terč?“
„Ne, mistře, nevidím ho.“
Z hloučku přihlížejících se ozval smích. Jak by mohl ten chlapec zasáhnout terč, když ho ani nedokáže na druhém konci mýtiny rozeznat? Ale mistr zjednal ticho a klidně se žáka otázal: „Tak mi řekni, co vidíš?“
„Vidím červený kruh,“ odpověděl mladík.
„Skvělé,“ odpověděl mistr, „můžeš střílet.“
Šíp s lehkým zasvištěním prořízl vzduch a s chvěním se zabodl do středu červeného kruhu, který byl vyznačen na dřevěném terči.

(Pohlazení pro duši, Portál 2006)