Ty malé vlezlé potvůrky zná každý. Když dítě začne navštěvovat kolektiv vrstevníků, dříve či později si je přinese s sebou domů. Došlo i na nás. Asi si umíte představit, jaké zděšení až panika zavládne v domě, kde bydlí čtyři osoby s dlouhými vlasy a u jedné z nich objevíte vši. Prohlížení, mytí, vyčesávání, praní. A druhý den znovu. A třetí den zase. A pak stále a stále, dokud několikrát za sebou již ve vlasech nic neobjevíte. Pak teprve si můžete oddechnout a zaradovat se, že je to za vámi. Asi po třech týdnech od zjištění invaze krvelačných broučků ve vlasech naší dcery jsem se také zaradovala. Již několikátý den jsem jí ve vláskách nenašla vůbec nic nežádoucího. Ani vlasy ostatních dcer, z nichž se z preventivních důvodů silně linula vůně tea tree olejíčku, nevykazovaly známky přítomnosti parazitů. Uf, a je to za námi. A teď rychle sbalit. Odjíždíme na prázdniny. Za týden jsme se vrátili z naší první prázdninové akce a já jsem si druhý den ráno v pohodlí našeho domova myla vlasy. Uáááá! Fuj! Hrůza! To snad ne! Víte, co jsem si z vlasů vyčesala? No ano, vši! A pořádné, žádné chudinky. Kde se tam vzaly? Co budu dělat? Celá odvšivovací anabáze začíná znovu! Pěkná vyhlídka na začátku prázdnin. Tento nepříjemný zážitek mě přivedl na jednu myšlenku. Vždyť ony ty vši fungují podobným způsobem jako hřích. Nejprve vše probíhá skrytě, jen lehce začínáme pociťovat důsledky, aniž tušíme, kde je příčina. Svědí nás hlava. Ale kdo by čekal něco hrozného a za každým podrbáním hned hledal veš? A pak to praskne! Najednou hřích uvidíme. Když se s ním snažíme více či méně bojovat (kéž by náš boj byl stejně nelítostný a nekompromisní jako boj se všemi), může nás jednoho dne napadnout, že máme vyhráno. Ale ne vždy to je pravda. Jakmile naše ostražitost poleví, hřích nás přepadne tam, kde bychom ho vůbec nečekali.

(Veronika Marková)
Časopis Lavina, CKS Nymburk