Přes značný nedostatek peněz mně a bratrovi dopřáli rodiče hudební vzdělání. Oba jsme hráli na housle. Měli jsme stejného učitele, který se netajil tím, že bratr má mnohem větší nadání než já. Problém však byl v tom, že bráška byl pořádný lajdák. Podezřívám ho z toho, že výuku flinkal, protože hrát na housle nechtěl. Chtěl kolo. Opakovaně mamince vyčítal, že za peníze, které dává na výuku, by už dávno měl kolo, po kterém toužil. Jenomže maminka nepovolila. Kolo mu nekoupila a důsledně trvala na tom, že do hudební školy bude chodit a bude hrát.
Bráška se mnohdy u cvičení vztekal, sliboval, že hned, jak odejde z domova na internát, své „skřipky“ rozdupe...
Ale nerozdupal. Když se oženil a odstěhoval na druhý konec republiky, housle záhadně zmizely... Po několika letech se podřekl, že ve svém novém bydlišti na ně hraje v cimbálové kapele. A hraje velmi rád!
Tenkrát jsme se shodli v tom, jak dobrá byla maminčina důslednost. Ona totiž viděla do budoucnosti. Tušila, že hudební vzdělání jednou přinese bratrovi větší užitek a radost než kolo...
Podobně jedná s námi Bůh. Mnohdy od něho něco chceme, prosíme, slibujeme – ale on nám nevyhoví. To proto, že ví, co je pro nás opravdu důležité. A tak nezoufejme, když ne všechno dopadne podle našeho přání. Důvěřujme Bohu, že nás moudře vede a požehná nám jen v tom, co pro nás má opravdovou a trvalou hodnotu...

H. M.