„Odmítám stárnout,“ řekla kamarádka, „objednala jsem se na plastiku.“ „Co si necháš přešít?“ zajímalo mne. Svou otázkou jsem jednak maskovala překvapení, protože přece jen v mém okolí takové poznámky ještě tak úplně běžné nejsou, a jednak jsem byla opravdu zvědavá, jak chce má milá kámoška demonstrovat svůj nesouhlas se stárnutím.
Během jejího popisu chirurgického zákroku, který zamaskuje poněkud ztěžklá oční víčka, jsem uvažovala o sobě samé. Chtěla bych to také? Vadí mi známky věku na mé tváři, na mých rukou, na mé postavě? Kdo by nechtěl vypadat dobře? Která žena by netoužila působit mladě? Ach, odvěká lidská touha nestárnout. Ale pozor, jde pouze o to nestárnout? Co je vlastně na stáří tak znepokojivého? Co se skrývá za obavou z vrásek, povolené pleti, pár kil navíc a stařeckých skvrn? Vážně jde tolik o vzhled?
„Proč na tom tak záleží?“ zeptala jsem se, abych si v té věci udělala jasno. „Přece kvůli sebevědomí,“ odpověděla mi rezolutně, „copak ty o tom neuvažuješ?“ Dlouze jsem vydechla a zamyslela se. Chci vypadat dobře? Ano! Ale co to vlastně znamená? Měla bych kvůli tomu usilovat o stále mladistvou vizáž? Vždyť i starší nebo docela staré ženy mohou být krásné.

(pokračování zítra)

(Dneska jsem to stihla, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2012)