Neodolala jsem a koupila jsem si hyacint. Plastový kelímek s cibulkou a prvními rašícími listy jsem vložila do bílého kameninového čtvrtlitráku po babičce a postavila v pokoji na okno. Kelímek byl černý a ani květinářka mi nedovedla říct, jakou barvou hyacint pokvete. Budu se muset nechat překvapit.
Dny ubíhaly a já jsem si pro samou práci skoro zapomněla té kytky všímat. Však až rozkvete, určitě si toho všimnu, říkala jsem si. Občas jsem do květináčku cvrnkla trochu vody a postřehla jsem, že hyacint roste. Zelená poupata shromážděná na stonku zvětšovala svou velikost, ale stále nedávala najevo, jakou barvu si zvolí. Hra na schovávanou mě přestala bavit a zapomněla jsem čekat. Ráno jsem vytahovala okenní žaluzie, večer jsem je spouštěla, během dne jsem občas kolem okna přešla, někdy večer jsem chvíli poseděla v houpacím křesle u okna a četla jsem si knížku. Na tu květinu jsem vlastně už málem ani nevzpomněla. Až dnes.

(pokračování zítra)


(Jedno potěšení týdně, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2010)