Podle našeho přesvědčení by se s dětmi mělo zacházet spravedlivě, což znamená se stejným zájmem a láskou, a přece naprosto individuálně. Měli bychom je milovat všechny společně, ale také každé zvlášť. Není pravda, že by se mělo všem dětem ve stejný čas nutně dávat totéž. Dostane-li od nás něco jedno dítě, nemusí ostatní děti něco dostat automaticky také. Onehdy nám kdosi vyprávěl o tom, že se v jedné rodině dbalo na spravedlnost až do té míry, že když u sousedů měli k obědu pizzu, musela se pizza objevit i u nich na stole. Přitom to nevycházelo z pocitu nějaké řevnivosti nebo opičení se, ale ze skutečnosti, že nepřítomnost pizzy na stole by dospělí i děti považovali za nespravedlnost.
Jak dalece je opatřování téhož dětem v materiální oblasti poměrně finančně náročné, v oblasti časových nároků vztahu rodič-dítě jsou důsledky takto podivně chápané spravedlnosti mnohem nebezpečnější. V takovém případě buď děláme všechno se všemi, protože jen tak je to podle našeho názoru spravedlivé, anebo neděláme s nikým nic, protože nemáme dost času na to, abychom s každým dítětem pobyli potřebně dlouhou dobu.
Každé dítě vyžaduje individuální přístup a mělo by občas dostat něco, co nedostal nikdo jiný.


(Rodiče v akci, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2011)