Umínila jsem si, že si na to budu dávat větší pozor. Už bych nechtěla prožít ani jeden den, kdy bych propásla jakoukoli možnost. Každá více či méně vhodná příležitost je vzácná a vítaná. Ten den, kdy zapomenu, nestihnu, zaváhám nebo vlastní nedbalostí prošvihnu svou šanci, budu považovat za ztracený a budu ho hořce litovat.
O víkendu jsme navštívili babičku v hospicu. Ležela v pěkně ustlané posteli ve světlém pokoji s oknem otevřeným do zahrady a měla zavřené oči. Spala? Možná. Malinko procitla, když jsme na ni začali mluvit. Pootevřela oči a jako by se zlehka usmála. Natáhla ruku a přijala malou kytičku růžových karafiátků, co jí doma vždycky rostly na záhonku pod oknem. Přivoněla a spokojeně zavřela oči. Kytičku si držela v ruce položené na prsou, ale jinak nereagovala na nic. Na žádnou nabídku, otázku ani pohlazení. Posadili jsme se u ní, něco jsme jí předčítali, modlili se za ni a pohlíželi jsme na její tvář. Nesla stále týž pokojný výraz, nevyjadřovala se k ničemu. Větřík povíval záclonami, neozývaly se žádné zvuky, jen hodiny na stěně odtikávaly po minutách uplývající čas.

(pokračování zítra)

(Dneska jsem to stihla, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2012)