Byl jednou jeden kámen u jezera. Krásně barevný, zvláštně tvarovaný, vodou ohlazený, zdálky viditelný, zajímavý, přitažlivý, protože vynikal nad jiné kameny. Ležel v trávě, kolem něj se rozrůstaly pestrobarevné květy, nad ním šuměly stromy, klenulo se modré nebe. Kdekdo se na kámen se zalíbením díval, poutníci se na něj často posadili, děti po něm prolézaly, slunce ho rozpalovalo žárem, déšť ho omýval. Kámen jen tak vězel částí v zemi, stále pevný a neměnný na svém místě, nikoho nevyhlížel, nikoho nepotřeboval, zatímco jiní potřebovali jeho. Dny míjely, kámen byl stále silný svou tvrdostí, jistotou pevné země pod sebou, tak nezávislý na ostatních.
Jednoho dne se nebe zatáhlo, vítr vyvracel stromy a stalo se, co nikdo nečekal, vyvrátil i velký kámen a liják ho smetl až do jezera. Kámen se potopil do hlubin, zmizel všem z očí, nikdo za ním nepřicházel, sluneční paprsky na něj nedosáhly, vody měl až příliš a sám se ze dna jezera dostat nemohl. V té chvíli zatoužil nebýt sám, zatoužil po pomoci, zatoužil, aby ho někdo vyhledal a vytáhl ze dna. V té chvíli poznal, že tady může jen přijmout šero a tesknotu hlubin anebo doufat v něčí pomoc, navzdory své tíze a tomu, jak začíná obrůstat řasami. V té chvíli zatoužil po pomocné ruce, která by ho vytáhla z hlubin a kterou na slunečním svitu nepotřeboval...

(Jarka Cýrusová)