(pokračování z minulého dne)

Nemohla jsem ani dospat, jak jsem se těšila, až si v županu a pantoflích skočím na chodbu ke schránce pro noviny. Pak jsem vyhledávala rubriky, které se týkaly vyšetřování, a s gustem jsem se zabrala do komentářů. Kauzou, která mě zajímala, se zabývaly skoro všechny. Vždycky mě potěší, když se někomu podaří trefně zformulovat myšlenku. O to raději si přečtu, když někdo výstižně vysloví cosi, co já sama nějak prožívám, cítím nebo se domnívám. Mám takovou radost, jako kdybych to dovedla sama. Chytré myšlenky oděné do vhodných slov jsou vzácné. Četla jsem a bavila se. Občas jsem se smála nahlas.
Zkoumala jsem, co mě na tom všem tak baví. Proč cítím tak silný pocit uspokojení? Ne, zlomyslnost to není. Nemyslím si, že bych někomu skutečně přála něco zlého. Myslím, že radostnou euforii prožívám, protože zjevně vidím vítězit spravedlnost. Podařilo se dopadnout někoho, kdo páchal trestné věci, kdo se nezachoval poctivě. Z toho se radovat je přece v pořádku. Je tak osvěžující vnímat, že špína, o které všichni tuší, že se někde pod nablýskaným povrchem ukrývá a nehezky tam smrdí, je odkryta a viníci nejspíš budou potrestáni. Je tak potěšující těšit se, že zlo prohrává a spravedlnost vítězí, a ještě se o tom píše v novinách…


(Dneska jsem to stihla, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2012)