Byla jednou jedna země, a možná ještě existuje, a ta země byla rozdělena zdí na dvě části. Zeď byla vysoká, mohutná, šedá a hrozivá. Nikdy, vůbec nikdy se nikdo nepokusil ji přelézt. Nebyly v ní průchody, vrata, dveře nebo něco podobného. Ani maličký otvor. Ti, kdo se narodili na jedné straně, nikdy neviděli ty, kdo se narodili na straně opačné.
Dan bydlel v domě, který stál přímo naproti téhle pověstné chmurné zdi. Byl to milý chlapec s hnědýma očima a světlými vlasy. Hrál si jen na dvorku u domku a už ho to omrzelo.
„Proč si nemůžu jít hrát na druhou stranu, za tu zeď?“ ptal se Dan jednou maminky.
„Protože tam bydlí moc zlí lidé,“ odvětila maminka. „A jestli mi nevěříš, zeptej se táty.“
Dan šel za otcem do jeho dílny.
„Proč si nemůžu jít hrát na druhou stranu zdi?“
„Protože tam žijí moc špatní lidé,“ odpověděl otec.
Dan si tedy hrál zase na té straně zdi, kde bydlel, ale měl čím dál větší pokušení alespoň nakouknout na druhou stranu nějakou škvírou. Zeď byla však příliš silná. Ale všiml si, že právě na jejich dvorku se na jednom místě oddrolilo ze zdi trochu cementu, a tak skoro bezděčně strčil lopatku pod velký úlomek. Kus cementu docela lehce odpadl. Dan se rozhodl, že začne hloubit…

(pokračování zítra)

(Ptačí zpěv pro duši, Portál 2012)