Když jsem vzala do rukou mé staré housle, uvědomila jsem si, že jsem na ně víc než 40 let nezahrála jedinou melodii. Se zvláštní nostalgií jsem na ně zabrnkala, pohladila smyčec a zavzpomínala na léta, kdy jsem na ně ráda hrála… Život však měl úplně jiné priority, které nedovolily pěstovat zálibu z dětství…
Housle byly rozladěné a z not mi zbylo jen několik stránek. Vše odvál čas…
Když mi je přítel naladil (už jsem to dávno neuměla a ladičku jsem ztratila), měla jsem obrovskou radost. Hned po příchodu domů jsem je vyndala z pouzdra a zkoušela hrát. A pak, odpoledne, jsem si vzala staré etudy a začala oprašovat své dovednosti. Cvičení, které mě dříve nudívalo, jsem hrála s radostí. Byla jsem šťastná, že jsem aspoň něco nezapomněla. Manžel seděl naproti mně, spokojeně mě pozoroval a potom řekl: „To jsem rád, že si konečně můžeš dopřát to, na co ti po celou dobu manželství nezbýval čas! Teď, v důchodu, si to všechno vynahradíš!“
Měl pravdu. A já jsem si uvědomila, že tady na zemi jsme na tom všichni tak trochu podobně. Spousty věcí si nemůžeme dopřát. Ale v Božím království – tam si to jednou všechno vynahradíme!
Kéž vám tato naděje dává po celý čas sílu smířit se s prohrami, ztrátami i zklamáním! Přeji vám radost na každý nový den!

H. M.