Povídali jsme si se sousedem, který chová dva psy a několik koček. Tohle téma je nevyčerpatelné. Tenkrát jsem se ho zeptala: „Jaký je rozdíl mezi povahou psa a kočky?“ Soused mi pohotově odpověděl: „Pes miluje a drží se svého pána. Kočka miluje a drží se svého domu.“ Debata se rozšířila a já jsem pochopila: Pes je věrný svému pánovi bez ohledu na prostředí, ve kterém žije, bez ohledu na to, jaké pohodlí doma má. Člověk je pro něho vůdce smečky a pes smečku neopouští, svého vůdce miluje a poslouchá.
Kočka je jiná. Samotářská, jde si za svými zájmy bez ohledu na člověka. Proto tolik neposlouchá jako pes. Klidně si běhá venku a domů se přijde jen nažrat, ohřát a vyspat, případně si nechá ošetřit svá zranění. Svého pána nechrání a příliš jí nevadí, když si ji vezme jiný majitel.
Někdy si říkám, že ve vztahu k Bohu se dělíme na podobné dvě skupiny: Na ty, kdo Boha milují za všech okolností a dobrovolně by se Boží lásky nevzdali. A pak na ty „kočičí“ křesťany, kteří milují Boha jen proto, aby ze vztahu s Ním měli nějaký prospěch. Pak si klidně běhají po světě, na Boha si ani nevzpomenou. Přijdou za Ním teprve, když něco potřebují.
A tak si říkám, že chci být ve vztahu k Bohu jako sousedův pes. Budu mít jistotu, že náš vztah je trvalý, láskyplný, věrný, zajišťující bezpečí a pomoc. Vím, že s Ním mi bude vždy dobře…

H. M.