Moje pravnoučata mě neustále zásobují svými výtvory. Přinášejí mi je a hrdě hlásí: „Dědečku, podívej se, to jsem kreslil já.“ Ti o trochu starší zase pracují na stavbách z LEGA, někdy i dost dlouho, moří se, zkoušejí všelijaká řešení – a nakonec volají: „Dědečku, pojď se podívat, co jsme postavili.“ A já je chválím – a mám radost. Z čeho? Z jejich radosti. A v čem ta jejich radost spočívá?
Každý z nás má nejen potřebu jídla, pití, pohybu a spánku atp., ale i potřebu něco dokázat. Udělat něco, pod čím by mohl být podepsaný – asi tak jako architekt na plánech domu, který navrhl, nebo jako skladatel na titulní straně skladby, kterou složil. To, že se mohu na něco podívat a říci: „Tohle jsem udělal já,“ s sebou přináší určitou míru dobrých pocitů a radosti. A to není málo.

(pokračování zítra)

(Není radost jako radost, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2013)