(pokračování z minulého dne)

Oč je člověk ochuzen, když něco dělat nemůže, to vidíme nejvýrazněji na těch, kterým to nedovolují zdravotní těžkosti. Kolik nemocných či zdravotně postižených dětí by rádo něco dělalo, ale chybí jim k tomu zdraví a možnost pohybu. A nejen to. I u dospělých se setkáváme s něčím podobným. Se zájmem pozoruji manželku, jak se stará o své kytičky – doma v bytě i venku na zahradě. A občas mne vyzve, abych šel za ní a podíval se, co se jí povedlo. Anebo mne pozve k prostřenému stolu a vždycky sleduje, co na to řeknu. A mým úkolem je její dílo nejen ochutnat, ale i pochválit. Těžkosti mi to nedělá, spíše radost – a to hned dvojí: je to chuťově výborné a je to výsledek manželčiny tvořivé aktivity. Kolikrát již za svůj výtvor dostala „Nobelovu cenu“! Tak tohle je horizont naší tvořivé činnosti. A kde je její vertikála?
To, co vytváříme, někam směřuje. K něčemu to je. Zapadá to do proudu, který má určitý směr. Jiný je směr stavby azylového domu a jiný je směr porady mafiánů, snažících se něco pro sebe získat nefér cestou. A právě toto směřování naší činnosti rozhoduje o tom, jakou kvalitu má naše radost z ní a jakou má náš výtvor hodnotu.


(Není radost jako radost, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2013)