Pospávám… Odpoledne se chce někdy tolik spát… Sedím v pokoji s výhledem do zahrady, chvíli podřimuji, spím, chvílemi otevřu oči. Dívám se na dvě tříleté holčičky. Na dceru a její kamarádku od sousedů. Přišla si hrát. Je s nimi chlapeček, čtyřletý bratr dceřiny kamarádky. Posadil se v druhém konci pokoje, baví se tím, že se posmívá. Zavolá něco, co se mu zdá vtipné a o čem ví, že se děvčátkům nebude líbit. Holčičky staví ze stavebnice domeček pro kotě. Kotě je milé, stavitelky usoudily: má mít dům, když pes má boudu. Staví, vymýšlejí, jak udělat domeček co nejlepší, nejpohodlnější. Chlapeček se přiloudá. Začne stavbu pomlouvat, říká „ošklivá slova“. Odposlouchal je asi od starších kluků. Ví, že holčičkám se ta slova nebudou líbit. Některé děti si myslí, že budou dospělejší, když budou hrubé. Kočka i kotě leží na koberci vedle, poslouchají. Kamarádka mé dcery vstane. Zadívá se vážně na svého bratra.
„To se nestydíš říkat před kočkou?“
Kolikrát se mi tahle věta vrací v paměti. Jistě, je nevhodné mluvit ošklivě před kočkou… Ale copak s námi není stále někdo všudypřítomný? Vševědoucí? Nejdůležitější host, který dává všechno krásné, co máme? Dává tento okamžik, ve kterém můžeme vychutnávat jeho přítomnost, někomu podat lásku, z něčí lásky se radovat, i kdyby nám zbývala už pouze jeho láska. Co všechno – kolik svítícího poznání – se vejde do věty jedné malé holčičky…


(Kočičí příběhy, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2013)