Před nějakým časem, když byla zmrzlina mnohem levnější než dnes, vstoupil v jednom italském městě desetiletý kluk do cukrárny a sedl si ke stolku. Dívka, která obsluhovala hosty, mu hned přinesla sklenici vody. „Kolik stojí velká ‘Formule’?“ ptal se chlapec na cenu své oblíbené zmrzliny.
„Euro sedmdesát,“ odpověděla servírka. Kluk vysypal z peněženky mince a začal je počítat. „Dobře. A kolik stojí jednoduchá zmrzlina?“ Další hosté, kteří čekali, že budou obslouženi, už začínali být netrpěliví a servírka trochu nesvá.
„Euro dvacet!“ řekla poněkud úsečně a zamračila se na kluka. Chlapec si spočítal peníze ještě jednou a objednal si: „Tak mi přineste jednoduchou zmrzlinu!“
Servírka mu přinesla zmrzlinu a účet. Chlapec snědl zmrzlinu, zaplatil u pokladny a odešel.
Když servírka přišla odklidit nádobí ze stolku, vstoupily jí slzy do očí. Chlapec totiž nechal na kraji talířku 50 centů spropitného. Objednal si jednoduchou zmrzlinu, a ne velkou „Formuli“, aby těch posledních 50 centů, co měl, mohl nechat pro ni jako spropitné.


(Hvězdy pro duši, Portál 2013)