Za oknem se neochotně rozednívá. Pustá zahrada s holými stromy působí bezútěšně. Marně se pokouším vyvolat představy tohoto kousku světa v letním období, kdy všechno kvete, bujně roste a voní. Přes vnitroblok na mne zírají černá okna protějších domů, tak nepříjemně zřetelná, když žádná zeleň nestojí ve výhledu.
Na balkonové zábradlí jsem přivázala už někdy začátkem prosince větve borovice, co mi zbyly, když jsem v předvánoční náladě zdobila byt. Nastrkala jsem k nim i větve šípků. Doma už nepůsobily čerstvě, ale venku ještě pořád zdobí. Aspoň trocha zeleně pomáhá několika stálezeleným keřům v zahradě udržovat iluzi přírody v centru města. Koukám z okna a ani se mi nechce si rozsvítit. Za chvíli si půjdu do schránky pro noviny, vypiju si u nich kávu. Pak se obleču a půjdu do práce. Kde je nějaké potěšení?
Vtom jsem zpozorovala za oknem pohyb. Přiletěly. Dvě sýkorky koňadry. Jedna usedla na zábradlí, druhá rovnou na okraj půlky skořápky kokosového ořechu, která visí na zábradlí jako miska. Půvabně se naklonila, zobáčkem si vytáhla jedno jadýrko slunečnice a způsobně je začala oklovávat. Druhá chvíli trpělivě čekala, ale pak ztratila chuť čekat a začala povykovat. Všimla jsem si, že na nejbližším stromě na zahradě sedí sýkorek celé hejno a čekají, až se budou moci také najíst. Jedna malinká modřinka to už nevydržela a začala podnikat nálety.

(pokračování zítra)

(Další porce potěšení, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2011)