Milena mi půjčila knížku. Starou klasickou beletrii. Zamilovaný příběh. Takové to odpočinkové čtení ke kávě, do vany nebo k horkému grogu, když za oknem prší. Je to přesně ten typ knihy, na který v běžném chvatu nemám čas. Ona to Milena myslela dobře, sama knížku našla zastrčenou v zadní řadě police v knihovně, přečetla si ji a pak mi ji přinesla, že se mi bude líbit, že je to taková pohoda, že to určitě ocením.
Mně se to moc nezdálo, spíš jsem předpokládala, že na čtení tohoto typu nebudu mít ani náladu, ani čas, jenže jsem Milenu nedokázala odmítnout. Cítila jsem se jako slaboch, hlavně ve chvíli, když odcházela a oznámila mi, že si pro knihu přijde za týden. Už za týden? Není ta holka nutič? Nejsem já zbabělec? Knihu jsem odložila na svůj noční stolek bez valného nadšení. Ach jo, to je tedy situace…
To bylo předevčírem. Včerejší den stál opravdu za to. Od rána jsem se nezastavila. Čekalo mne několik setkání, jednání, přesunů z místa na místo, a taky převlékání, protože na slavnostní vernisáž a na jednání ve sportovní hale přece nemůžete ve stejném oblečení. Když jsem večer dorazila domů, moje holčičky mi k večeři ohřály dnes ještě nesnědený oběd. Pochlubily se, že sundaly prádlo, jedna vyluxovala předsíň a druhá uklidila v kuchyni. Pochválila jsem je zemdleným hlasem a bylo mi jasné, že dnes už budu jen odpočívat. Žádnou práci si už nedovolím. A vtom jsem si vzpomněla: je tu ta kniha, co ji musím za týden vrátit!

(pokračování zítra)


(Jedno potěšení týdně, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2010)