Kolik moudrosti lze nalézt u koček. Pamatuji se, jak jsme byli na návštěvě u strýčka. Moc rádi jsme k němu jezdívali. Jednak jsem měl rád strýčka, jednak jeho kočky. Strýc nazýval svůj domov „kočičí republika“. Po smrti manželky se neoženil, žil v osamělém domku sám. Sám? Kdo žije s kočkou, není sám. Strýc byl ve svém „kočičím klubu“, jak také domovu někdy říkal, obklopen báječnými kočičími kamarády. A já a sestra jsme návštěvy v kočičí republice měli moc rádi. Těšívali jsme se na ně…
Jednou jsme přijeli a strýc, aby nás zabavil, vzal kousky papíru a každý přivázal na provázek. Mně dal jeden papírek na provázku, sestře druhý. A trávili jsme nádherný čas tím, že jsme tahali za provázky. A kočky – tehdy bylo v kočičí republice i několik nových koťat, která strýček ještě nestačil rozdat – za papírky utíkaly. Strýček přinesl kočkám mléko, pozoroval nás. „Pamatujte si tyhle papírky,“ řekl po chvíli, „myslíte si možná, jak jsou koťátka hloupoučká, běhají jako pominutá za papírky, stačí pohnout provázkem… Je to vlastně s nimi jako u lidí.“
Málokdy se najde člověk, který někdy v životě neběhal za nějakým provázkem, nějakým papírkem. Jako pominutý… Ale u lidí mají papírky na provázcích jiná jména, zdánlivě mnohem důležitější. I když pro kočky by to byly stejné malichernosti jako pro nás papírky. Kariéra? Papírek… Peníze? Papírky… Ješitnost? Papírek… Papírek, za kterým se lidé ženou. Můžeme si sami pojmenovat papírky, za kterými vaši bližní pospíchají. A můžeme si pojmenovat své vlastní papírky. Můžeme dát sami jméno tomu, za čím – třeba právě teď běžíme… Nakonec budeme zklamáni jako ta koťátka, až k svému papírku doběhneme. Zjistíme, že to nebyla kouzelná kořist, kdepak, byl to malicherný šustící omyl.


(Kočičí příběhy, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2013)