Hněv dítěte v okamžiku, kdy narazí na hranici, je zcela na místě a nemusíme se jej bát. Neměli bychom dítě chlácholit, vysmívat se mu nebo, což je asi vůbec ze všeho nejhorší, zakazovat mu projevy hněvu. Dítě má právo být rozzlobené, a dokonce vzteklé. Jiná věc je to, že by způsob projevování hněvu měl být společensky přijatelný. Proto mu nesmíme dovolit uhodit, ničit věci, nadávat nebo slovně urážet. Pokud jednoznačně vymezujeme hranice, dítě přijímá nevědomky od rodiče velice důležité a podstatné sdělení: „Máma a táta jsou silnější než ty.“ Ve skutečnosti je to v zásadě velice dobrá zpráva, protože kdyby se dítě ocitlo v nějakém nebezpečí, bude tu někdo, kdo je dokáže ochránit. Z dlouhodobějšího pohledu je bilance dítěte, jehož rodiče jsou rozhodní a správně vymezují hranice, kladná. Jeho pocit bezpečí roste.

(Rodiče v akci, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2011)