Pořídila jsem do koupelny dva vysoké úzké koše na špinavé prádlo. Vypadají oba stejně. Jsou to takové kvádry s víkem potažené pruhovanou látkou. Proužky hrají do zelena a fialova, koženkové úchyty jsou zelené. Jeden z košů má na uchu přivázanou bílou mašličku. To proto, aby každý hned poznal, kam patří bílé a kam barevné prádlo.
Nejdřív mě nenapadlo, že by to mělo být problém. Mohlo by se zdát, že je to tak snadné: vlevo bílé, vpravo barevné. Jenže jsem pořád lovila černé ponožky mezi bílými tričky. Uvázala jsem tedy tu bílou mašličku na víko koše na bílé prádlo. To už přece musí pochopit i malé dítě, myslela jsem si. Nevěřícně jsem proto kroutila hlavou, když mezi černým prádlem zasvítily bílé manželovy ponožky. „Třeba byl jen moc unavený,“ omlouvala jsem ho sama pro sebe. „Nejspíš nedával pozor,“ pokoušela jsem se ospravedlnit barevné omyly svého muže. Nenápadně jsem ho upozornila na bílou mašličku na víku jednoho koše. Zcela zřetelně jsem poukazovala na víko druhého koše, kde žádná stužka nebyla. Všechno marno. Při každém praní jsem našla něco černého v bílém nebo něco bílého v tmavém prádle. „Asi je mu to jedno,“ vysvětlila jsem si ty barevné zmatky, „nejspíš to vůbec neřeší.“ Ale to byl omyl.

(pokračování zítra)


(Dneska jsem to stihla, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2012)