Nejsložitější věci Boží bývají velmi prosté. Asi tak prosté, aby je pochopilo i dítě. Když Bůh řekne, svůj pokoj vám dávám, pak nám prostě dává svůj pokoj a my ho máme mít. A nevyrábět si vlastní starosti. Musím vám povědět, jak báječně se o této pravdě (že Boží slovo znamená to, co říká) učily v nedělní škole naše děti. Na stole ležely tři uzavřené krabičky. Vedoucí řekl, že v této jedné je pět korun, v této druhé dvacet a v této třetí sto. Pak děti vyzval, aby se přihlásil ten nejmoudřejší ze všech a vzal si tu stovku. Hlásilo se mnoho dětí. Byl vyvolán jeden chlapeček a ukázal na krabičku, v níž mělo být dvacet korun. Bylo v ní dvacet korun. Vedoucí konstatoval, že chlapeček není nejmoudřejší. Na novou výzvu se hlásily další děti. Jiný chlapec sáhl po krabičce s pětikorunou. Na poslední výzvu se hlásila už jen jedna holčička. Trochu udiveně a samozřejmě si vybrala krabičku, o níž bylo řečeno, že je v ní stovka. Byla tam. Holčička dostala stokorunu a všichni ponaučení, že když Bůh něco říká, tak to tak je. To jen my stále hledáme nějaké chytáky, kličky nebo tajné podmínky.
Nejsložitější věci Boží bývají velmi prosté. Tak prosté, že když je opravdu pochopíte, nemůžete je zapomenout.


(Brusinky, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2012)