Nedávno jsem četl o muži, který se chlubil tím, jak je dochvilný. Každé ráno se řídil podle osvědčeného programu. Budík mu zazvonil v půl sedmé. Muž hned vyskočil z postele, oholil se, osprchoval, snědl snídani, vyčistil si zuby, vzal kufřík, nastoupil do auta, odjel do nedalekého přístavu, zaparkoval auto, nastoupil do trajektu, který jej převezl do obchodního centra, vystoupil z trajektu, rázným krokem přešel k budově, ve které pracoval, nastoupil do výtahu, vyvezl se do sedmdesátého poschodí, pověsil kabát na věšák, otevřel kufřík, rozložil papíry na stůl a přesně v 8.00 si sedl do křesla. Nebylo to v 8.01 ani v 7.59, ale každé ráno přesně v 8.00! Dělal to tak bez jakékoliv změny už osm roků.
Jednoho rána se ale stalo, že budík nezazvonil a muž spal o 15 minut déle. Když se vzbudil, zmocnila se ho panika. Spěchal do sprchy, při holení se pořezal, snídani do sebe jen tak tak naházel, zuby si vyčistil ledabyle, popadl kufřík, skočil do auta, uháněl na parkoviště, vyskočil z auta a díval se, jestli je trajekt ještě u přístavního můstku. Byl tam, ale už téměř metr od břehu.
Pomyslel si: To by se mi ještě mohlo podařit, a rozběhl se co nejrychleji směrem k trajektu. Odrazil se od okraje plošiny a po obrovském skoku nad vodou přistál s rachotem na palubě trajektu.
Kapitán spěchal dolů, aby se přesvědčil, jestli se muži nic nestalo, a řekl: „Mladý pane, byl to obrovský skok, ale kdybyste minutku počkal, trajekt by přirazil až k molu a vy byste mohl v klidu nastoupit.“

(Pojďme si číst!, Advent-Orion, Vrútky 2006)