Nejraděj do polí vycházím v podvečer,
kdy mlkne ptáků hlas i bzukot pilných včel,
kdy tichne denní ruch, umlká šum i spěch,
tu k spánku uléhá louka i tichý břeh.

Pěšinou přes pole, kterou tak dobře znám,
jdu k mlýnu starému, co v lipách uschován
tiše si podřimuje, splav píseň svou mu zpívá,
zdaleka vítá mě hladina mlčenlivá.

Slunce již zapadá tam v dáli za obzorem,
poslední pozdrav dni dávají ptáci sborem,
pak mlkne i ten chór, který dni díky pěl
a celý kraj je tich, jakoby oněměl.

Poslední paprsky hladí koruny lip,
i jim je zatěžko s krajem se rozloučit
i ony milují krajinu v podvečeru,
co tiše usíná a mizí zvolna v šeru.

(František Bukvaj, Vyznání Vysočině)