(pokračování z minulého dne)

Popsala mi sice svůj úraz, ale dál šel hovor jinudy. Otevřela přede mnou své srdce, až jsem žasla. Uvědomovala si svůj úraz jako zastavení v běhu života, práce a služby. V dlouhých hodinách na lůžku hodnotila svůj dosavadní život.
Má skutečně smysl všechno to, co s takovým zápalem dělá? Jsou to skutečně ty věci, k nimž ji Pán Bůh povolal? Jak se mu zodpoví ze svěřeného času, až před ním bude stát? Plakala. A tak jsme se spolu modlily, já jsem jí připomínala, že ji Bůh nemiluje o nic méně, ať je supervýkonná, nebo ne, že na skutcích její spasení nezáleží. Byla to silná chvíle. Nepomyslela bych si do té doby, že návštěva v nemocnici může proběhnout takhle.


(Smím být něžná, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2013)