To ráno jsem vybíral schránku na dopisy. Kromě hromady reklamních katalogů v ní byl i jeden dopis. Vtom se přiřítila paní roznášející další reklamu obchodního řetězce Albert.
„Dobré ráno, můžete mi to dát do ruky,“ pozdravil jsem.
„Nes… mě, na takové deb…, jako seš ty, nemám čas!“
Když jsem jí odpověděl, že jsem s ní mluvil slušně, tak jsem se dozvěděl, že jí mohu vlézt do p…atřičných míst jejího těla. A pak pospíchala k dalším schránkám. Šel jsem domů jako opařený. To jednání mne uráželo. „Kde je úcta ke stáří?“ vřelo to ve mně. Ale pak jsem si uvědomil, že dnes už neplatí ono biblické „Před šedinami povstaň a starci vzdej poctu…“ Vzpomněl jsem si na běžnou konverzaci lidí v naší společnosti, ze které by se dala vytvořit větší zoo, případně by se mohla masem zásobovat polovina EU. Napadlo mě, že napíšu firmě ALBERT, že si nepřeji, aby mi do schránky dávali svou reklamu, když ji roznáší takové individuum. A nějaký hlas ve mně mi připomněl jedno indiánské moudro: „Dřív než někoho odsoudíš, měl bys v jeho mokasínech ujít alespoň jeden den cesty!“ A tak jsem nakonec nikam nepsal. „Kdo ví, co paní prožívá,“ říkal jsem si. „Možná musela doma nechat nemocné dítě nebo si její manžel našel milenku…“
To ráno se mi také vybavila vzpomínka na rozhovor s mým synem, který tehdy chodil do 2. třídy. Když jsem se ho ptal, jak bylo ve škole, odpověděl, že „ta kráva“… Domlouval jsem mu, že takhle se o paní učitelce nemluví. Ale on mi řekl, že já tak mluvím, když řídím.
Byla to pravda. Když přede mnou nějaký řidič udělal „myšku“, byl z něj podle mne hned vykastrovaný býk. Řidička, která mimo mne brzdila provoz ještě polovině města, pak patřila do kravína. Musím se pochlubit, že jsem na svém jazyku od toho rozhovoru zapracoval. Výrazy mých úst už neplní kravíny velkých družstev, ale stačí na ně malý chlév.

(pokračování zítra)

(Pastorův blog, Advent-Orion 2010)