(pokračování z minulého dne)

Je pravda, že slovník nás, Čechů i Moraváků, zhrubl. Přibývá nadávek i urážek, které často přejdou až ve fyzické útoky. A každý z nás má dvě možnosti. Splynout s davem a přispět k tomu, že to bude ještě horší, nebo se rozhodnout pro slušnost, přestože už dávno neplatí, že „s kloboukem v ruce projdeš celý svět“.
Když se rozhodnu pro slušnost, nebude to snadné. Už Kristův bratr Jakub v jednom svém dopise napsal: „Tak i jazyk je malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les! Z týchž úst vychází žehnání i proklínání. Tak tomu být nemá, bratři moji.“
To „Albertovo divné ráno“ nezačalo nejlépe. Nejdříve jsem měl chuť to té nešťastnici pěkně vrátit. „Kdybych zavolal do firmy, která ji zaměstnává, určitě by ji vyhodili,“ říkal jsem si, když jsem zavřel schránku na dopisy. Ale po úvahách, které jsem se vám tu pokusil popsat, jsem to zavrhl. Rozhodl jsem se, že se raději budu na lidi usmívat, abych zabránil tomu, že po setkání se mnou prožijí podobné ráno.
Vrátím se ještě ke zmíněnému rozhovoru se synem. Od té doby, co jsem se rozhodl pracovat na změně svého slovníku (nejen za volantem), mám rád jednu Davidovu modlitbu: „Hospodine, postav stráž k mým ústům, přede dveře mých rtů hlídku…“
O tom, jaké bude nejen dnešní ráno, ale i celý den, mohu rozhodnout sám. Bude můj jazyk podpalovat požáry? Nebo je raději budu hasit? Vyber si.


(Pastorův blog, Advent-Orion 2010)