Jeden sedlák získal kus pozemku plného plevele a trnitých křovin, ale silou vlastních paží a s velkou námahou ho proměnil v úchvatnou zahradu.
Jednou večer kolem náhodou procházel místní farář. Když uviděl tu překrásnou zeleň, nemohl než nepochválit: „Synu, ty a dobrý Bůh jste odvedli skutečně skvělou práci!“
Sedlák mu odpověděl: „Ano, ale měl jste vidět, jak vypadalo toto místo, když se o něj dobrý Bůh staral jenom sám!“
Irové říkají: „Bůh nám dal tvář, ale úsměv už na ní musíme vyčarovat sami.“


(Příběhy pro osvěžení duše, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2012)