(pokračování z minulého dne)

Tato omluva vešla do dějin naší rodiny jako nejvynalézavější, nejoriginálnější, nejpřekvapivější, prostě jedinečná. Jindy to s omluvami nebylo tak slavné. Ne vždy se dcerám chtělo omlouvat, ne vždy se chtělo omlouvat nám rodičům. Zvláště v situacích, kdy vina nebyla jednoznačná, kdy nebylo zcela zřejmé, kdo si začal, kdo co nepochopil, kdo co udělal schválně a co bylo nechtěné. Pak vzduchem létaly vášnivé věty o křivdách, obviněný se dožadoval fér hry a žalující se domáhal spravedlivého procesu.
Stanovili jsme si tedy doma pro omlouvání určitá pravidla. Omlouvat se je statečné. Kdo se dokáže omluvit první je hrdina. Omlouváme se i za deset procent svého provinění, i kdyby druhá strana sporu měla devadesátiprocentní podíl viny. Tím se často pomůže i tomu, kdo se provinil víc, aby se dokázal omluvit. Čím dřív se tak stane, tím lépe. I z malých drobných nedorozumění časem nabobtnají velké nesympatie. Člověk ani přesně neví proč, ale na někoho se zlobí, něco proti někomu má, a vrtat v zahnívající minulosti se většinou nikomu nechce. Uznáváme tedy, že nad našimi hněvy by nemělo zapadat slunce a s čistým svědomím se lépe spí.
Když se totiž omluvíte, není možné na vás dál vykřikovat výčitky a obviňování. Uznali jste svou vinu. Každé další hubování poukazuje na neschopnost přijmout omluvu a odpustit, což už je zase chyba druhé strany. Nahradit případnou škodu nebo přidat ke slovní omluvě něco navíc je nepovinné, ale prima. Ovšem trumfnout omluvnou recitaci naší dcery se zatím ještě nepodařilo nikomu.

(Dvě minuty ticha, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2012)