V ášramu v Indii kdysi žil jeden slavný guru. Ten guru byl tak moudrý, že k němu každý den přicházeli lidé, seděli mu u nohou a naslouchali jeho učení. Jejich shromáždění byla často rušena zvykem kočky z ášramu, která se ráda mezi učedníky potulovala, nechala se hladit a všemožně je rozptylovala. Guru se proto rozhodl, že tento problém vyřeší a že během svého učení uváže kočku ke stromu, aby nemohla jeho posluchače vyrušovat.
Nakonec guru zemřel, ale lidé během každodenních shromáždění ze zvyku pokračovali v přivazování kočky ke stromu.
Nakonec zemřela i ta kočka, a tak si lidé pořídili novou, kterou zase každý den poslušně přivazovali ke stromu. Takhle se to zkrátka začalo v ášramu dělat. Kdykoli byl čas na modlitby nebo učení, kočka musela být přivázaná ke stromu.
Od těch dob až do dneška sepsali moudří učedníci toho guru velmi složitá pojednání o liturgickém a teologickém významu kočky pro modlitbu i o důležitosti správného výběru stromu, k němuž musí být přivázána. Na toho slavného učitele už skoro všichni zapomněli. Ale všichni jsou si vědomi důležitosti kočky.


(Počítání hvězd, Vyšehrad 2014)